Webový občasník    Jižan    

Není potlach jako potlach

Loni se zase roztrhla s potlachy usárna. Výročí založení slaví osady, jejichž věk nestojí ani za řeč , i osady, které se dožily i půl století svého trvání. Mnoha takových potlachů jsem se účastnil a to co cítím, to píšu.

Na celé čáře to vyhrávají mladí. Jejich představa o prožití pěkného večera u potlachového ohně bývá obvykle originální. Je sice pravda, že potlachy se sobě dost podobají , ale každý má něco, čím bývá jiný. Hlavním bodem programu bývají soutěže - ale jaké. Až Člověk někdy žasne. Že se soutěží ve zpěvu, veselém vyprávění, to už je vžité .Ale taková soutěž o nejlepšího krasavce vandru, o největšího lenocha - to už dovede ohnout bránicemi. Je jenom škoda, že ne vždy se dodržuje smysl pro fair play. Někteří jakoby za vidinu placky dají všanc i pověst u kamarádů, ale naštěstí to bývá jen zřídka. Je vlastně vůbec více divných manýrů, které se poslední dobou na Jihu vyskytují, ale o těch nyní psát nechci . Vraťme se k danému tématu . Pokračujme - vrh těžkým kamenem na všechny způsoby, hod nožem a sekerou, různé běhy přes hory, doly, řeky, potoky a strže, včetně soutěží zaměřených na „fyzičku“ ‚ to vše jsou tvrdé boje o prvenství.

Málokdy se na takovém potlachu pije. Snad cestou nějaké to pivo v trampech zmizí, ale u ohně to nesmí být znát. Za pilství se hází do vody nebo posílá domů snad jen spojky, čekající dlouho do večera na nádražích mají povolenu vyjímku - ale ne zase všude. Samozřejmě že se nic neplatí. Každý dostane camradlo a za umístění v soutěži krásné ceny, které určitě stojí aspoň práci, ale v mysli trampů jsou to především ceny za výkon a nikdy ne výrobky na obohacení osadní kapsy . Na takové potlachy jezdím nejraději a dlouho na ně vzpomínám.

Ale ouha - tak tomu není s některými potlachy našich otců a dědů.

V mládí snad ochuzeni o vymoženosti civilizace a techniky snaží se to vynahradit. Na pracně vybudovaných jevištích v lesích či lukách trčí mikrofony a zvukové aparatury, které ostatně málokdy fungují, elektrické osvětlení které má zřejmě nahradit oheň, různé stánky se suvenýry, buřty, pivem....i to může být představa o potlachu. Pracně sestavený program nakonec stejně zachrání dva ,tři profesionální umělci a tak není divu, že se tu ponejvíce pije než poslouchá. Chce-li někdo camradlo nebo nějakou upomínku na potlach, kupte si je. A potlachový oheň ? Stává se jen jakýmsi symbolem…

Není divu, že na takovém potlachu lze vidět na tvářích mladších trampů úžas i děs z toho, co se tady děje. Chraň Bůh  někomu z těch starších něco vytknout. To se do vás potom pustí,začnou vám vypočítávat, co to všechno stálo, že pro ty starší musí být větší pohodlí, že oni jsou vlastně chudáci, i když každý vlastní chatu jako hrad... Takže většina dnešních správných trampů raději mlčí, snad z úcty, snad pro klid mezi generacemi. Myslím si však, že to není správné. určitě je trampingu potřebné, aby jeho tvář byla před veřejností stejná, abychom byli k sobě tolerantní v názorech na cokoli, ale tramping by měl být jen jeden. Tvář indiánská a zálesácká, kterou trampingu dala nová generace je proti kovbojské tváří našich tátů trochu přírodnější. Teď jde jen o to nemít jenom tvář, ale znát a umět se v přírodě chovat a pomáhat ji chránit před ničivou civilizací. Být jeden druhému kamarádem , ať je odkud chce. Zdá se to být těžké, trampové nejsou nijak organisováni, ale v jednom byli a vždy budou zajedno. Vždy když národu nebylo nejlíp, byli, první, kdo se hlásili na pomoc - bez nároků na pochvály a metály. To naším tátům a dědům neberem. Za těch šedesát tři let, co trampingu jsou, trampové nikdy nestáli stranou toho co se u nás dělo. Jestliže dnes naši tátové a dědové znaveni svými životními boji a starostmi o naší výchovu nejsou již tak aktivní, tak je nyní na nás, abychom pokračovali v jejich díle. Tak snad jím ty potlachy s elektrikou a mikrofony promineme. . .Co říkáte ?

Jižan č. 3 strana 4 z roku 1984